Nadpis článku Další novinky
taktilnizj8

TAKTILNÍ ZNAKOVÝ JAZYK

22.8.2018

Taktilní znakový jazyk jako možný komunikační prostředek pro hluchoslepé děti představují Eva Souralová a Jiří Langer.

Prioritou ve vzdělávání dětí se současným postižením sluchu a zraku, tedy hluchoslepých, je vytvoření funkčního dorozumívacího prostředku, jehož volba je vždy závislá na individuálních preferencích dítěte, na aktuálním stavu jeho sluchu a zraku, na jejich stupni, druhu a kombinaci a také na vnějších faktorech jako je prostředí, včasnost, způsob péče apod. Pod pojmem funkční komunikační prostředek si lze představit řadu dorozumívacích technik, které se od sebe liší především stupněm abstrakce používaných symbolů, může se například jednat o komunikaci prostřednictvím konkrétních předmětů, Braillovým bodovým písmem, Lormovou abecedou atd.

Spolehlivý komunikační prostředek může také představovat taktilní znakový jazyk, který vychází z jazyka znakového a v odborné literatuře je uváděn jako jeho taktilní (doteková) varianta. Znamená to, že jednotlivé komponenty znaku, které jsou standardně vnímány zrakem (např. místo, kde se znak artikuluje, tvar a pohyb ruky, která znakuje, doprovodná mimika atd.), jsou transformovány do podoby, která umožňuje jejich vnímání hmatem. Zda je taktilní forma jazyka užívaná při dorozumívání osob s postižením sluchu a zraku jazykem přirozeným, je zatím lingvisticky nevyjasněné, neboť s jeho výzkumem se teprve začíná a dosažené výsledky mají pro celkové zhodnocení zatím jen okrajový význam. I když taktilní forma vychází ze znakového jazyka, kterému je přiznán status jazyka přirozeného, teprve detailní lingvistický popis může odhalit charakter jeho znakových jednotek, pravidel jejich kombinování a prokáže, do jaké míry může být považován za jazyk přirozený, nebo zda bude pokládán za jazyk uměle vytvořený.

 

Konverzace v taktilním znakovém jazyce

Osvojování jazyka

Taktilní formou znakového jazyka se dorozumívají především ti lidé s hluchoslepotou, kteří si jako první osvojili znakový jazyk a pak, v důsledku zhoršujícího se zrakového vnímání, byli nuceni přejít k jeho hmatové podobě. Uživatelům znakového jazyka neslyšících jeho taktilní podoba nečiní větší problémy, neboť na základě zkušenosti dokáží identifikovat význam jednotlivých znaků. Zvládnutí taktilního jazyka je mnohem obtížnější pro ty, kteří si nejprve osvojili jiný komunikační systém, například mluvený jazyk a z něj vycházející Braillovo písmo. Nejen že se potýkají s osvojením pravidel znakového jazyka, ale nedostačující zraková kontrola jim neumožňuje vytvoření představy o místě artikulace znaku, tvaru a pohybu ruky a doprovodné mimice.

Na základě zkušenosti se znakovým jazykem dokáží lidé s hluchoslepotou identifikovat význam jednotlivých znaků prostřednictvím hmatu, který je ve většině případů schopen nahradit chybějící zrakové vnímání. Co však nedostatečné či zcela chybějící zrakové vnímání neumožňuje, je identifikování nemanuálních komponentů znakového jazyka, které jsou jeho organickou součástí. Jedná se především o mimiku, pozice a pohyby hlavy a horní části trupu. Dílčí výzkumy prokázaly, že nemanuální prostředky jsou v taktilní formě znakového jazyka nejčastěji nahrazovány různou rychlostí pohybů rukou, četností dotyků, zvýšeným či sníženým napětím svalů ruky při artikulaci znaků, opakováním celého znaku nebo jeho části atd.

V souvislosti s komunikačním chováním osob s hluchoslepotou byla také sledována gestikulace, která je významnou součástí neverbálního chování. Bylo zjištěno, že při dorozumívání osob s hluchoslepotou jsou nepostradatelná gesta zejména ve funkci regulátorů, protože pouze jejich prostřednictvím může být navázán kontakt a udržována pozornost v průběhu komunikace. Důležitá jsou také gesta ve funkci adaptérů, jejichž prostřednictvím prezentuje osoba s hluchoslepotou své emocionální naladění, protože informace o tom, jak se jedinec momentálně cítí, jakou má náladu, je pro dorozumívání velmi důležité.

 

Znaky v prostoru

V českém znakovém jazyce lze znaky artikulovat volně v prostoru, na těle, nebo může být artikulačním místem nedominantní ruka. Znaky, které mají kontakt s tělem, jsou osobami s hluchoslepotou vnímány zpravidla bez problémů, protože se při artikulaci mohou opřít o pevný bod, který představuje některá část těla a hmatový vjem usnadní identifikaci znaku. Mnohem větším problémem jsou znaky artikulované volně v prostoru, u nichž si hluchoslepý jen velmi obtížně vytváří systém orientačních bodů, podle nichž je schopen znak rozpoznat. Orientaci v prostoru znesnadňuje především nestabilnost místa artikulace znaků, pozice obou znakujících (komunikující stojí proti sobě tváří v tvář, sedí vedle sebe, jeden z nich sedí a druhý stojí nebo jsou při komunikaci nakloněni nad plochou stolu), charakterem sdělení atd.

Vzhledem k tomu, že při komunikaci často dochází k nedorozumění, vyžadují osoby s hluchoslepotou co nejmenší variabilitu artikulačního místa i prostoru. Je to pochopitelné, proto lze při nácviku znaků artikulovaných volně v prostoru bez kontaktu s tělem využít některých způsobů, které k vnímání prostoru užívají osoby se zrakovým postižením. Umístění znaku v prostoru lze vysvětlit pomocí představy o tom, jak jsou umístěny časové údaje na běžném ciferníku hodin, například znak ROHLÍK artikulovat jako polokruhovitý oblouk oběma rukama od číslice 12, levou rukou směrem k číslici 9 a pravou k číslici 3. K upřesnění místa artikulace v prostoru, zejména k určení délky pohybu rukou v artikulačním poli, je možné použít krabici simulující rozměr artikulačního prostoru, případně doplněnou vodícími lištami umístěnými na jejích stěnách či v jejím vnitřním prostoru. Představu o artikulaci znaku v prostoru lze upřesnit také prostřednictvím šesti bodů Braillova bodového písma, například pohyb rukou u znaku SVĚTLÝ je možné vysvětlit jako spojnici mezi body 6 a 1 pro pravou ruku a 3 a 4 pro levou ruku (viz obr. 1).        

       

 Obr. 1: Využití znalosti Braillova bodového písma při popisu prováděného pohybu u znaku „SVĚTLÝ“

Nabývání jazykových kompetencí u dětí

V souladu s aktuálními světovými trendy realizovanými v edukaci jedinců s hluchoslepotou je ověřováno, do jaké míry může taktilní znakový jazyk pro české hluchoslepé představovat funkční komunikační prostředek. A to nejen pro osoby se sluchovým postižením se získanou vadou zraku, které ovládají znakový jazyk a postupem času ztratily pro jeho vnímání potřebnou vizuální zpětnou vazbu, ale i pro hluchoslepé děti v rámci primární edukační intervence.

Průběh nabývání komunikačních kompetencí je u jednotlivých dětí s hluchoslepotou velmi variabilní, protože je ovlivněn hloubkou a strukturou sluchového a zrakového postižení, způsobem výchovy a vzdělávání, ale především dobou, kdy k postižení došlo. Jedná-li se o vrozenou formu postižení, pak je zcela evidentní, že při absolutní absenci sluchu a zraku bude komunikační systém vytvářen uměle s využitím dalších kontaktních smyslů – hmatu, čichu a chuti. Ty však mohou nepřítomnost sluchu a zraku kompenzovat jen částečně, pro vytvoření některého z verbálních systémů je jejich funkce, byť neomezená, naprosto nedostačující.  

V případě získaného postižení je situace pro nabytí jazyka jednoznačně příznivější, neboť dítě kontaktními smysly načerpá určité znalosti a zkušenosti spojené s každodenními životními situacemi, které může využít k získání nebo udržení jazykové kompetence. Jedná-li se o primární sluchovou vadu, pak vývoj komunikační kompetence probíhá podobně jako u dětí se sluchovým postižením. V případě, že se u dítěte v důsledku progredující zrakové vady zhoršuje vizuální zpětná vazba, jejíž funkce je předpokladem pro rozpoznání především manuálních komponentů znaků, pak se znakový jazyk začíná postupně transformovat do taktilní podoby.

Frontální pozice při komunikaci taktilním znakovým jazykem

Informace, které o taktilním znakovém jazyce dosud máme k dispozici, byly získány především ve spolupráci s dospělými hluchoslepými, kteří chtějí prolomit svou komunikační izolaci způsobenou duálním senzorickým handicapem. Uvědomují si hloubku svého zdravotního postižení, nepropadají však depresi a snaží se odstranit komunikační bariéry oddělující je od okolního světa. Na základě zkušeností získaných na mezinárodních setkáních chtějí lidé s hluchoslepotou používat taktilní formu znakového jazyka, neboť jim připadá adekvátní především pro dorozumívání osob se získanou hluchoslepotou či sluchově postižených s progredující zrakovou vadou. Očekávají také, že zvládnutí znakového jazyka, i když pozměněného, je přiblíží ke komunitě sluchově postižených a rozšíří tak počet jejich komunikačních příležitostí.

Rádi bychom na tomto místě poděkovali Společnosti pro hluchoslepé LORM, která vytváří podmínky pro praktické ověřování funkčnosti taktilního znakového jazyka. Nejen osobní nasazení pracovníků LORMu, ale i ochota a vstřícnost samotných klientů s hluchoslepotou, kteří se účastní rehabilitačních kurzů zaměřených na výcvik taktilní formy znakového jazyka, nám umožňují získat důležité informace o tomto komunikačním systému.

 

Připravili: doc. PhDr. Eva Souralová, Ph.D., a doc. Mgr. Jiří Langer, Ph.D.

Fotografie: archiv autorů a organizace LORM – Společnosti pro hluchoslepé, z. s. a Shutterstock.com

 

V článku jsou prezentovány informace z výzkumů taktilního znakového jazyka, které byly realizovány v rámci habilitačních prací:

LANGER, J. Taktilní znakový jazyk osob s hluchoslepotou. Olomouc: Univerzita Palackého, 2013. Pedagogická fakulta. Habilitační práce.

SOURALOVÁ, E. Znakový jazyk v komunikaci hluchoslepých. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005. Pedagogická fakulta. Habilitační práce.

 

Doc. PhDr. Eva Souralová, Ph.D. v roce 1971 nastoupila do MŠ a ZŠ pro sluchově postižené na Svatém Kopečku u Olomouce, od roku 1991 až do současnosti působí na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Vědecké a výzkumné aktivity zaměřuje na jedince se sluchovým postižením a osoby s hluchoslepotou.

Doc. Mgr. Jiří Langer, Ph.D. působí Ústavu speciálněpedagogických studií Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, ve své pedagogické a vědecko-výzkumné činnosti se zaměřuje na komunikaci osob se sluchovým postižením, osob s hluchoslepotou, translatologii a lexikografii českého znakového jazyka.


inzerce
Úvodník

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

je všeobecně známo, že včasná diagnostika je základním předpokladem pro úspěšnou kompenzaci a rehabilitaci sluchové vady a předurčuje tak celkový vývoj dítěte. Proč se tedy stále setkáváme s příběhy rodičů, kteří museli v dlouhém a složitém období, plném nejistoty, pátrat po tom, co vlastně ve vývoji jejich dítěte není v pořádku? Je nutné, aby do života rodičů zasahovaly i tyto pocity? „Těžko se srovnávám hlavně s tím, že jsme na vadu sluchu přišli tak pozdě.Přemýšlím, kolik křivd jsme na něm napáchali, když jsme si mysleli, že zlobí, že neposlouchá, přitom dnes už vím, že kolikrát neslyšel, nerozuměl, nevěděl, co jsme po něm chtěli. S tím se mi těžko smiřuje,“ vysvětluje jedna z maminek, které se redakci časopisu Dětský sluch svěřily se svou složitou rodičovskou zkušeností. Třetí letošní číslo tištěného magazínu Dětský sluch, které vyšlo v polovině září, jsme věnovali právě včasné diagnostice. Část textů z tohoto vydání budeme postupně publikovat i zde na portálu.

Zkušenosti ze zahraničí prokazatelně dokládají efektivitu funkčních národních screeningových systémů v jiných zemích, že i naše regionální a lokální zkušenosti v České republice mají pozitivní a statisticky významné výsledky, jak potvrzují lékařky Zuzana Šálková a Eva Havlíková. Také Tamtam se od roku 1998 snaží podporovat proces zavedení celoplošného screeningu sluchových vad v České republice, jak se můžete dočíst v článcích Věry Pažourkové, Anny Kučerové a Anny Jiříčkové. Kontinuálně sledujeme, že mezi našimi klienty přibývá dětí, které mají ve čtyřech měsících kvalitní sluchadlo a rodiče, kteří vědí, jak sluch a komunikaci svého dítěte rozvíjet. Bohužel ale registrujeme i rodiče, a není jich málo, kteří o vyšetření sluchu v porodnici vůbec nevědí, nebo naopak vyšetřením projdou, ale netuší, co mají dělat dál. Mnozí ještě ve dvou letech věku dítěte žijí s informací, že jejich dítě je opožděné. Proč nemohou být vyšetřeni novorozenci ve všech porodnicích? Proč nemohou dostat všichni rodiče srovnatelné informace? Proč nemáme v České republice jednotné metodické vedení a národní registr? Bude se systém u nás nějak měnit? Co můžeme pro pozitivní změnu udělat? Odpovědi na tyto a další otázky najdete v posledním čísle Dětského sluchu a na portálu www.idetskysluch.cz.

Díky mnoha zapáleným (vytrvalým,nadšeným, obětavým) lidem, jmenovitě musím vzpomenout na pana docenta Zdeňka Kabelku, jsme na správné cestě a nikoli jen na jejím začátku. Věřím, že každý krok správným směrem je užitečný a jsem přesvědčena, že dobré věci poslouží i toto číslo Dětského sluchu a veškeré informace na portálu idetskysluch.cz věnované včasné diagnostice.

 

Příjemné a inspirativní čtení vám přeje

Mgr. Jana Fenclová
ředitelka CDS Tamtam o.p.s.

Sociální sítě

Zůstaňte se námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Facebook
Nejnovější trendy a aktuality
YouTube kanál
Zajímavé reportáže a rozhovory
Partneři
Partneři-2 Partneři-4 cez 4 malý sirda úřad vlády 2
inzerce
Copyright © 2015-2018 Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. se sídlem Hábova 1571/22, 155 00 Praha 5 – Stodůlky IČ: 00499811. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s., zakázáno.