Nadpis článku Integrace
ucitelka s dětima

Integrace sluchově postiženého dítěte do běžné základní školy

31.5.2016

Proč vlastně žádají někteří rodiče sluchově postižených dětí o možnost integrovat své dítě do běžné školy, když v České republice existuje poměrně velká síť speciálních škol pro sluchově postižené?

Základním důvodem je snaha nevyčleňovat dítě ze sociálních vazeb s vrstevníky v místě bydliště dítěte. Rodiče chtějí odbourat nutnost dlouhého dojíždění do speciální školy, případně pobytu v internátním zařízení školy. Pobyt pouze mezi neslyšícími dětmi pociťují jako uzavírání do jisté uzavřené skupiny, která nemá větší kontakty se širším sociálním prostředím slyšících, ve kterém se děti v běžném životě a v rodině pohybují. Dále jsou rodiče toho názoru, že množství informací získaných ve speciální škole je nižší, než ve škole běžné, a neodpovídá schopnostem jejich dětí. Větší počet dětí vytváří také přirozené konkureční prostředí a zvyšuje tak motivaci a snahu dětí. Z těchto důvodů se rodiče snaží o nalezení vhodné školy v místě, nebo co nejblíže k místu bydliště.

Jaká jsou kritéria, kladená na děti v případě žádosti o jejich integraci do základní školy?

Nezbytným předpokladem pro vstup do základní školy je školní zralost a připravenost dítěte na školu, měl by navazovat na alespoň roční docházku do předškolního zařízení (speciálního nebo běžného) spojenou s reedukací sluchu, rozvojem vnímání a mluvené řeči. Schopnost využít sluchadlo (nebo kochleární implantát), rozumění řeči a odezírání jsou významnější než velikost sluchové ztráty, proto mohou být integrované i takové děti, které mají sice nesrozumitelnou řeč, ale disponují širokou slovní a pojmovou zásobou, které dokáží při vyučování efektivně využít.

Dítě musí být zvyklé celodenně používat sluchadlo a zvládat jeho běžnou údržbu.

Dítě musí být dostatečně sebevědomé, schopné orientace ve slyšícím prostředí, musí být sociálně a emočně vyzrálé. Intelekt dítěte musí být spíše nadprůměrný, protože přibývající množství učiva a střídání učitelů na druhém stupni vyžaduje stálé soustředění a dlouhodobé odezírání, což je psychicky náročné a zatěžující. Všechny děti musejí projít vyšetřením v pedagogicko-psychologické poradně nebo speciálně pedagogickém centru, které vhodnost integrace posoudí a doporučí.

Z hlediska sociálního začlenění by bylo vhodnější integrovat děti od počátku školní docházky, obvyklejší je však přechod ze speciální školy po absolvování prvních ročníků.

Pro integraci musejí mít děti podle rodičů tyto předpoklady: komunikativnost a schopnost domluvit se s ostatními, inteligenci a velké znalosti v různých oblastech, ctižádostivost, vstřícnost, otevřenou pozitivní povahu. Velký důraz kladou rodiče také na schopnost vytvořit si kamarádské vztahy, na postoj třídního kolektivu k dítěti, na vytvoření dobrých vztahů s učiteli a na spolupráci učitelů s rodiči.

Jaké jsou v současné době podmínky a právní úpravy umožňující školám integraci sluchově postiženého dítěte?

Integrace dítěte znamená proces jeho vrůstání do společnosti zdravých dětí a jeho postupné zapojování do života vrstevníků. Z pedagogického hlediska se jedná o takové přístupy a způsoby vzdělávání, které umožní žákovi s postižením zapojení do hlavního vzdělávacího proudu. O přijetí sluchově postiženého dítěte rozhodne ředitel školy s přihlédnutím k doporučení psychologa, příp. speciálního pedagoga. Pro školu může znamenat přijetí žáka více administrativy a jistou časovou a pracovní zátěž, zároveň ale možnost úpravy počtu žáků ve třídě, získání statutu otevřenosti v době snižujícího se počtu dětí a možnost získání finanční dotace na podaný projekt pro individuální zlepšení podmínek sluchově postiženého žáka při vyučování.

Základním dokumentem, upravujícím podmínky integrace zdravotně postižených dětí je v současné době směrnice MŠMT č. j. 13 710/2001-24 k integraci dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do škol a školských zařízení, vydaná 6. června 2002. Součástí této směrnice jsou přílohy obsahující doporučený postup zpracování a struktury individuálního vzdělávacího programu a doporučené náležitosti speciálně pedagogického a psychologického vyšetření.

Jaká doporučení by měl dodržovat učitel, který má ve třídě integrovaného sluchově postiženého žáka?

Sluchově postižený žák by měl sedět ve 2.–4. lavici, nejlépe v řadě u okna směrem do třídy, nebo v prostřední řadě. Učitel nikdy nesmí mít světlo v zádech, nesmí si zakrývat obličej, sklánět se při výkladu, chodit při výkladu po třídě a otáčet se k dítěti zády. Jeho chování musí být klidné a jednoznačné, řeč jasná a zřetelná, bez zvyšování hlasu. Vytvořit zásobu standardně používaných výrazů pro určité předměty. Vše důležité musí psát na tabuli, otázkami se přesvědčovat, zda sluchově postižený žák rozumí probírané látce, učivo zapisovat do kontaktního notýsku pro rodiče. Při vyučování by měl umožnit dítěti otáčení v lavici na ostatní vyvolané spolužáky, žáky jmenovat. Dovolit spolusedícímu příležitostnou pomoc v hodině. Pro lepší orientaci sluchově postiženého žáka mu umožnit prohlídku celé školní budovy a seznámení se zaměstnanci školy.

Jaké jsou konkrétní zkušenosti a opatření učitelů při práci s integrovaným sluchově postiženým žákem?

Při počátku práce se sluchově postiženým žákem ve třídě se učitelé opírají především o možnost čerpání informací z doporučené literatury, setkání s odborníky a zkušeností rodičů dětí. Všichni se snaží dodržovat doporučení ohledně rozsazení ve třídě a způsobu řeči a výkladu. Někteří učitelé využívají při hodinách technické pomůcky na principu indukční smyčky s mikrofonem, umožňující lepší slyšení žáka i při pohybu učitele ve třídě a odbourání šumu.

Vhodné je položení koberce nebo alespoň měkkých koncovek na nohy židlí pro snížení hluku. Je možné použít otočnou židli, aby žák mohl lépe odezírat od ostatních dětí. Z technických pomůcek je také dobré užití světelné signalizace zvonku. Učitelé vlastní zkušeností dospěli k nutnosti zapisování všeho na tabuli, zpětné kontroly porozumění, využití spolusedícího k pomoci žákovi. Snaží se, aby se žáci sami hlásili v případě, že něčemu neporozuměli, všechno zapisují do kontaktního notýsku pro rodiče. Někteří učitelé se dětem věnují ráno individuálně před vyučováním a objasní jim, co budou v hodině probírat. Je to vhodné především při výuce anglického jazyka, kde si také vytvářejí sami nebo ve spolupráci s rodiči vhodné pracovní texty.

Někteří učitelé se naučili základům znakového jazyka, který občas pro výklad využijí. Při výkladu používají názornější prostředky, sami si vyrábějí vhodné pomůcky nebo texty. Zadávají sluchově postiženým žákům samostatné práce a referáty, které si společně přečtou. Zadávají třídám více skupinových činností, kde je práce intenzivnější a vyžaduje spolupráci.

Učitelé musí zajistit žákovi takové podmínky, aby stále věděl, co má v hodině dělat.

Sluchově postižení žáci jsou spokojenější v předmětech, které nevyžadují koncentraci a odezírání - počítače, tělesná výchova.

Při pobytu mimo školu nebo v tělocvičně je nutno zabezpečit, aby vždy nějaký spolužák byl sluchově postiženému nablízku a v případě nutnosti ho vždy domluveným způsobem upozornil na změnu činností, případně na nebezpečí.

Většina učitelů nepovažuje přítomnost asistenta nebo tlumočníka znakového jazyka ve vyučování za vhodnou, pouze občas na druhém stupni, kdy přibývá množství abstraktních výrazů a informací.

Pokud učitel vede nějaký kroužek ve škole, snaží se žáka zapojovat do jeho činnosti, což je vhodné především u sportovních, případně dramatických kroužků, tedy takových, kde děti něco dělají společně.

Za nejobtížnější učitelé považují nutnost organizace výuky tak, aby měli dostatek času jak pro sluchově postiženého, tak pro ostatní žáky.

Celkově se učitelé shodují v tom, že se snaží ke sluchově postiženému přistupovat jako ke všem ostatním žákům, kromě jistých úprav, které s ostatními jasně prohovoří, aby se zabránilo pocitu nějakého nadržování nebo výhod.

Stálý kontakt a koordinace činnosti jednotlivých osob, odpovědných za vzdělávání dítěte, je nezbytnou podmínkou úspěšné integrace.

Jaké jsou nejčastější obtíže integrovaného sluchově postiženého žáka?

Mezi nejčastější obtíže sluchově postižených dětí zpočátku patří orientace v prostorách školní budovy a jednotlivých osobách, se kterými se setkává. Při vyučování je ruší neklid a šum, nezřetelná výslovnost některých učitelů a jejich časté střídání, menší přizpůsobení některých učitelů potřebám dítěte, únava spojená se zvýšenou pozorností a nutností odezírat mnoho hodin, použití audiotechniky v hodině. Na prvním stupni se nevíce potýkají s analyticko-syntetickou metodou výuky čtení, rozeznáváním hlásek a jejich záměnou u neznámých slov nebo koncovkách při diktátech, ve vyšších ročnících pak s množstvím odborných termínů a výukou cizích jazyků. Děti většinou nestihnou sledovat běžné dění třídy a při změně činností jsou odkázáni na vlastní pochopení situace nebo vysvětlení učitele nebo spolužáků. Pro většinu z nich je obtížná společná komunikace ve skupině více dětí a stávají se uzavřenější, jsou považováni za introverty a nezapojují se aktivně do kolektivu, přestože o to ve skutečnosti velmi stojí. Navazování hlubších kamarádských vztahů se slyšícími je pro většinu nesnadná, pokud mají kamaráda ve třídě, je pro ně velkou oporou. Velmi špatně snášejí hluk o přestávkách, v jídelně nebo družině.

Jaký se ve škole cítí sluchově postižení žáci?

Sluchově postižené děti jsou velmi citlivé, postavení ve třídě a přijetí ze strany učitele a spolužáků jsou pro ně klíčové, přes ně také hodnotí svůj vztah ke škole. Pocit osamělosti, nepřijetí a neporozumění je pro ně hlavním důvodem, pro který někteří uvažují o eventuálním přestupu na školu speciální. Celková úroveň schopností a školní úspěšnosti je pro tyto děti pouze prostředkem, jehož bezproblémové zvládnutí jim teprve možnost integrace do běžné třídy otevře. Proto také přes komunikační handicap znalosti a dovednosti sluchově postižených žáků vesměs převyšují běžný průměr ve třídách.

Děti zejména těžce nesou pocit (možná neoprávněný) nezájmu či dokonce ignoraci ze strany některých učitelů a obtížné hledání místa mezi spolužáky mimo vyučování. Někteří mají pevný vztah k třídnímu učiteli, oblíbenost jednotlivých předmětů také závisí na osobě vyučujícího. Pro své znalosti se děti při některých předmětech dokonce nudí.

Jak může učitel pomoci sluchově postiženému žákovi ve třídě?

Ve vztahu k třídnímu kolektivu dát dítěti stejné podmínky, zapojovat ho do všech třídních aktivit, zbytečně ho neprotěžovat, ale ani nezlehčovat vliv sluchového postižení na schopnost dítěte soustředěně pracovat a podávat odpovídající výkony, zvláště v nižších ročnících umožnit dítěti oddychové a relaxační chvilky.

Se žáky ve třídě otevřeně o sluchovém postižení hovořit, naučit děti přirozenému přijímání odlišnosti, toleranci a nepodceňování.

Vždy dbát na to, aby žák rozuměl tomu, o čem se třídní kolektiv domlouvá a mohl do jeho domluvy se svými názory vstupovat, posilovat jeho komunikativnost.

Přivést spolužáky k přirozené ohleduplnosti a pozornosti vůči sluchově postiženému a předejít tak nepříjemnostem, do kterých se sluchově postižení díky neporozumění může dostat.

Využít žákových specifických dovedností a znalostí k posílení jeho postavení ve třídě, dát mu najevo, že si jeho vědomostí cení. Žák může pro ostatní děti připravovat referáty z různých oblastí nebo z přečtených knih, při kolektivní práci nebo hrách se mohou aktivně ve skupině písemně projevit jeho znalosti.

Využití počítače ve vyučování sluchově postižených dětí je stále ještě málo rozšířené, přesto že jeho možnosti jsou široké, mnohostranné a pro sluchově postiženého žáka i učitele mohou být významným pomocníkem.

Je podle učitelů, kteří mají sluchově postižené žáky ve třídě, jejich integrace vhodná?

Po minimálně roční práci se sluchově postiženými dětmi jsou jejich učitelé přesvědčeni, že pro děti z dané výzkumné skupiny integrace jednoznačně vhodná je. Tito integrovaní žáci dosahují ve vyučování velkých úspěchů přesto, že je pro ně podle učitelů více zatěžující než pro ostatní. Sluchově postižené žáky ve svých třídách hodnotí jako nadprůměrně nadané, chápavé, s velkými znalostmi převyšujícími znalosti jiných žáků. Jako hlavní další předpoklady dětí uvádějí učitelé především jejich schopnost odezírat, soustředit se, samostatnost, komunikativnost a částečně srozumitelnou řeč.

Pokud děti splňují dané předpoklady, je integrace oboustranně vhodná a obohacující. Sluchově postiženým umožní optimálnější rozvoj osobnosti a přirozenější sociální prostředí, slyšícím pak seznámení s odlišností a poznání, že i děti s postižením jsou především obyčejné děti, se kterými je možné navazovat přátelské vztahy.

Některé praktické zásady pro lepší integraci dítěte se sluchovou vadou do běžné školy

  • pokud možno menší počet dětí ve třídě (není zcela nezbytné, záleží na dítěti a učitelce)
  • dítě sedí při klasickém uspořádání lavic v prostřední řadě, druhé až čtvrté lavici blíže ke katedře
  • optimální je třída s kobercem, nebo koberec alespoň pod lavicemi dětí, kvůli pohlcování rušivých zvuků (některé školy to řeší umístěním odřezku koberce pod lavici a židli SP dítěte, lepší než nic)
  • navázat kontakt s konkrétním pedagogem před začátkem školního roku, sejít se v kombinaci učitel, dítě, rodiče, pracovník Střediska rané péče či SPC
  • umožnit dítěti seznámit se předem s prostředím třídy
  • probrat s pedagogem technické problémy týkající se sluchadel, zajistit baterie ve škole
  • využívat všech možných technických pomůcek, jsou-li dítěti ku pomoci
  • na začátku školního roku je dobré usnadnit SP dítěti seznámení se spolužáky (cedulky se jmény na lavicích pro čtenáře, seznamovací hry se jmény,…)
  • učitel by měl výrazně, ale ne přehnaně artikulovat, výhodou jsou nalíčené rty, velkou nevýhodou vousy (pro děti, které jsou odkázány na odezírání)
  • častá komunikace učitele s rodičem, osvědčilo se zavedení notýsku na úkoly a vzkazy, který používá jak učitel, tak rodič
  • ve třídě je potřeba udržovat klid a řád, pro děti se SP se osvědčuje hodně strukturovaný program, potřebují vědět, kdy a co se bude dít, chaos jim nesvědčí a ve velkém hluku nemají možnost rozumět mluvené řeči
  • problémem je práce ve skupině, učitel by měl buď reprodukovat, co ostatní děti řekly, nebo zvolit jinou formu, samozřejmě pokud na tom dítě není tak, že spolužákům rozumí. Je ale v každém případě nutné, aby dítě na všechny mluvící vidělo, aby mělo možnost se otáčet dozadu při čtení po lavicích a podobně. Učitel by měl volat děti jménem, aby SP dítě vědělo, na koho se soustředit.
  • před sdělením důležité informace či instrukce třeba po samostatné práci, je nutno dítě upozornit, že bude učitel mluvit, jinak to ono samo zaznamená, až už mu půlka informací uteče
  • upozornit dítě na náhlou změnu tématu
  • hodně psát na tabuli, používat názorné pomůcky, čím víc, tím lépe
  • pozor na psaní na tabuli, nelze současně psát zády ke třídě a přitom mluvit
  • při čtení ze sešitu či učebnice si učitel nesmí zakrývat textem své rty
  • lépe se odezírá, když světlo dopadá na mluvčího, než když stojí u okna ve vlastním stínu
  • ujistit učitele, že i když dítěti zprvu špatně rozumí, zlepší se to
  • na jakékoli změny ve výuce upozornit i rodiče, ujistit se, že dítě rozumělo, nespoléhat se na jeho přikývnutí
  • nedoporučuje se psát diktáty, ale jsou děti, které s nimi nemají problémy, hlavně s nimi děti nestresovat, pokud se jim nedaří
  • pozor na zmírněné známkování, jsou učitelé, kteří automaticky dávají postiženému dítěti lepší známku. Zákon to umožňuje, je ale nutné, aby to i rodiče věděli a nebyli pak překvapeni, že jejich dítě má proti spolužákům horší znalosti se stejnými výsledky. Samozřejmě je možné požadovat slovní hodnocení, individuální studijní plán, ale musí to být společně dohodnuto a prodiskutováno.

 

Autor: idetskysluch.cz

Foto: Shutterstock

inzerce
Úvodník

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

je všeobecně známo, že včasná diagnostika je základním předpokladem pro úspěšnou kompenzaci a rehabilitaci sluchové vady a předurčuje tak celkový vývoj dítěte. Proč se tedy stále setkáváme s příběhy rodičů, kteří museli v dlouhém a složitém období, plném nejistoty, pátrat po tom, co vlastně ve vývoji jejich dítěte není v pořádku? Je nutné, aby do života rodičů zasahovaly i tyto pocity? „Těžko se srovnávám hlavně s tím, že jsme na vadu sluchu přišli tak pozdě.Přemýšlím, kolik křivd jsme na něm napáchali, když jsme si mysleli, že zlobí, že neposlouchá, přitom dnes už vím, že kolikrát neslyšel, nerozuměl, nevěděl, co jsme po něm chtěli. S tím se mi těžko smiřuje,“ vysvětluje jedna z maminek, které se redakci časopisu Dětský sluch svěřily se svou složitou rodičovskou zkušeností. Třetí letošní číslo tištěného magazínu Dětský sluch, které vyšlo v polovině září, jsme věnovali právě včasné diagnostice. Část textů z tohoto vydání budeme postupně publikovat i zde na portálu.

Zkušenosti ze zahraničí prokazatelně dokládají efektivitu funkčních národních screeningových systémů v jiných zemích, že i naše regionální a lokální zkušenosti v České republice mají pozitivní a statisticky významné výsledky, jak potvrzují lékařky Zuzana Šálková a Eva Havlíková. Také Tamtam se od roku 1998 snaží podporovat proces zavedení celoplošného screeningu sluchových vad v České republice, jak se můžete dočíst v článcích Věry Pažourkové, Anny Kučerové a Anny Jiříčkové. Kontinuálně sledujeme, že mezi našimi klienty přibývá dětí, které mají ve čtyřech měsících kvalitní sluchadlo a rodiče, kteří vědí, jak sluch a komunikaci svého dítěte rozvíjet. Bohužel ale registrujeme i rodiče, a není jich málo, kteří o vyšetření sluchu v porodnici vůbec nevědí, nebo naopak vyšetřením projdou, ale netuší, co mají dělat dál. Mnozí ještě ve dvou letech věku dítěte žijí s informací, že jejich dítě je opožděné. Proč nemohou být vyšetřeni novorozenci ve všech porodnicích? Proč nemohou dostat všichni rodiče srovnatelné informace? Proč nemáme v České republice jednotné metodické vedení a národní registr? Bude se systém u nás nějak měnit? Co můžeme pro pozitivní změnu udělat? Odpovědi na tyto a další otázky najdete v posledním čísle Dětského sluchu a na portálu www.idetskysluch.cz.

Díky mnoha zapáleným (vytrvalým,nadšeným, obětavým) lidem, jmenovitě musím vzpomenout na pana docenta Zdeňka Kabelku, jsme na správné cestě a nikoli jen na jejím začátku. Věřím, že každý krok správným směrem je užitečný a jsem přesvědčena, že dobré věci poslouží i toto číslo Dětského sluchu a veškeré informace na portálu idetskysluch.cz věnované včasné diagnostice.

 

Příjemné a inspirativní čtení vám přeje

Mgr. Jana Fenclová
ředitelka CDS Tamtam o.p.s.

Sociální sítě

Zůstaňte se námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Facebook
Nejnovější trendy a aktuality
YouTube kanál
Zajímavé reportáže a rozhovory
Partneři
Partneři-2 Partneři-4 cez 4 malý sirda úřad vlády 2
inzerce
Copyright © 2015-2018 Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. se sídlem Hábova 1571/22, 155 00 Praha 5 – Stodůlky IČ: 00499811. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s., zakázáno.