Nadpis článku Integrace
maja a anička

Nechte své děti být samy sebou

15.4.2016

Rozhovor s Andulkou a Májou Pangrácovými. Dvěma sestrami, které jsou si blízké nejen věkem. Jedné je 24, druhé 25 let, obě jsou neslyšící.

Obě mají zkušenosti jak s integrací v základní škole běžného typu, tak i se studiem na škole pro sluchově postižené. Obě vystudovaly vysokou školu a jsou ve svém životě velmi činorodé a aktivní. Skvěle ovládají český jazyk i český znakový jazyk. Možná někteří z vás již tušíte, s kým bude následující rozhovor. Andulka a Mája Pangrácovy jsou jména, která jsou ve světě neslyšících známá. Ája vystudovala Informační studia a knihovnictví na Masarykově univerzitě v Brně a v současné době pracuje jako operátor Centra zprostředkování tlumočení pro neslyšící (CZTN). Mája se vydala přírodovědným směrem, vystudovala Molekulární biologii a biochemii na Univerzitě Karlově v Praze, nyní pracuje jako vedoucí a ekonomka Centra zprostředkování simultánního přepisu (CZSP). Na ukázku jejich činorodosti můžeme zmínit i jejich další aktivity: moderují pořady a píší články, překládají různé texty do českého znakového jazyka, pracují jako dobrovolnice v neziskových organizacích a pořádají i různé akce.

Andulka i Mája mají vrozenou percepční praktickou hluchotu (100% ztráta sluchu podle Fowlera, Ája v průměru 110 dB a Mája v průměru 120 dB). Aby si to čtenáři uměli lépe představit: ani se sluchadly nerozumějí větám bez odezírání a nemohou telefonovat.

S Ájou a Májou jsme si povídali o tom, jak s časovým odstupem hodnotí své zkušenosti s integrací, s bilingvální (dvojjazyčnou) výchovou, ale i o tom, že integrace není vždy procházka růžovým sadem, ačkoli může přinášet i něco cenného do života. Prozradily také, co považují za důležité ve vzdělávání a výchově dětí nejen se sluchovým postižením.

Dnešní rozhovor se bude týkat zejména oblasti integrace a vzdělávání. Vzpomínáte si na období mateřské školy? Můžete povyprávět své zážitky a vzpomínky?

Mája: Když jsme se přestěhovali do Prahy, začala mě mamka vozit do školky v Radlicích.  Po čase však zjistila, že se sice učíme odezírat, vyslovovat pár slov, hrajeme sluchové hry, ale neumíme si mezi sebou požádat o hračky, neumíme se omluvit či říct, co jsme doma dělali nebo na co se těšíme. Po počátečním rozčarování a hledání rodiče založili, spolu s dalšími nespokojenými slyšícími i neslyšícími rodiči, bilingvální mateřskou školku Pipan, na kterou vzpomínáme jako na „školu hrou.“ Vybavují se nám hlavně zážitky v souvislosti s nacvičováním různých divadelních a pěveckých představení ve znakovém jazyce. Nemůžeme zapomenout ani na týdenní pobyty na horách, kde jsme měli karneval na lyžích nebo jsme honili Yettiho a báli se ho (smích). Během výuky jsme měli připravené i různé reálné situace, např. obchůdky se slyšícími i neslyšícími maminkami. Vyzkoušeli jsme si, jak se domluvit v obchodě, jak nakoupit vše, co potřebujeme. Nezapomínalo se ani na pohádky, které nám neslyšící „babička“ vyprávěla ve znakovém jazyce.

Nějakou dobu jsme obě střídavě navštěvovaly MŠ Pipan a mateřskou školku běžného typu na Červeném vrchu.  Rodiče se báli, že nás ochudí o kontakty se slyšícími vrstevníky. V této školce pro slyšící byla vynikající učitelka, se kterou jsme stále v kontaktu.

  foto: archiv Pangrácových

V úvodu jsem se zmínila, že jste vyrůstaly v bilingválním prostředí, vaši rodiče se učili znakový jazyk, chodili jste do bilingvální školky, dobře ovládáte český jazyk i český znakový jazyk. Doma jste komunikovali zřejmě bez problémů, ale zajímalo by mne, jak probíhala komunikace v „širší“ rodině, s babičkami, dědečky apod.?

Ája: Když jsme byly malé, tak jsme měly deníčky (tzv. „zážitkové“ deníky – pozn. red.), kam nejdříve mamka a později i my samy kreslily obrázky o tom, co jsme zažily a co se který den přihodilo. Tak jsme si s každým mohly o našich zážitcích ,,povyprávět“. Navíc náš bratranec a obě babičky nějakou dobu chodili na kurz znakového jazyka. Prarodiče z obou stran hledali informace o sluchově postižených, četli časopisy, jako jsou Gong, Info-Zpravodaj (Dětský sluch, pozn.red.), sledovali a stále sledují televizní pořady pro neslyšící (Televizní klub neslyšících). Obě babičky se snažily svou mluvu provázet znaky, na které si vzpomněly. Jak jsme vyrůstaly, tak se to spolu s rostoucí slovní zásobou plynule přesunulo na mluvení a odezírání.

Líbí se mi, jak se vám přizpůsobili i další členové rodiny. Po mateřské škole vás čekal nástup do základní školy. Můžete přiblížit, jak probíhal výběr základní školy?

Věříme, že rodiče se na výběr běžné základní školy pečlivě připravovali, přemýšleli a dlouho o tom diskutovali, než se rozhodli. Bylo to pro ně nové, a jistě se báli, jak to všichni zvládneme.

Ája: Nejprve jsem chodila do základní školu pro sluchově postižené v Ječné ulici. Ale hodně věcí jsem už uměla a ve škole jsem se nudila, tak se rodiče po domluvě s paní psycholožkou z pedagogicko-psychologické poradny rozhodli, že nás zkusí integrovat v běžné základní škole. Pro mě vybrali školu v blízkosti bydliště u nás v Hloubětíně (pět minut chůze z domu) s velmi milou starší třídní učitelkou, která se k nám chovala, jako bychom byli její vnoučata. Do této základní školy jsem chodila od třetí až do deváté třídy.

Mája: U mne to bylo jiné.  I já jsem nejprve chodila do základní školy pro sluchově postižené v Ječné, ale také pro mne to bylo ze začátku moc lehké, navíc byly velké rozdíly mezi spolužáky, pro učitele nebylo jednoduché skloubit výuku tak, aby vyhovovala všem. Rodiče se nejdříve snažili domluvit s vedením školy o přizvání neslyšících asistentů, např. do výuky dějepisu či zeměpisu. To se ale nepovedlo… Po delším hledání vhodné školy, kde byli ochotni vyzkoušet integraci dítěte se sluchovým postižením, jsem se dostala do „vesnické“ školy v Satalicích, kam jsem chodila do 4. a 5. ročníku základní školy. Ve třídě byl menší počet dětí a velmi otevřená paní ředitelka. Následně, když se otevřela „sportovní“ třída v Andulčině škole, nastoupila jsem od 6. třídy do stejné školy. Neměla jsem ale štěstí na kolektiv, a tak jsem v 9. třídě přestoupila zpátky do školy pro SP v Ječné.

         foto: archiv Pangrácových

Můžete popsat vaše osobní vzpomínky na období základní školy, ať už pozitivní či negativní?

Zpětně si uvědomujeme, že opravdu hodně záleží na osobnosti vyučujícího. Pokud to byl člověk, který opravdu chtěl, abychom se do výuky začlenily a byl ochotný změnit něco ve svém stylu výuky (víc artikulovat, víc vizualizovat věci a mluvit směrem k nám), tak jsme žádné „přizpůsobení“ necítily ani my, ani naši spolužáci. Dostali jsme všichni stejné informace, stejné úkoly i povinnosti. Pokud to byl ale člověk, který nás nechtěl nebo neuměl přijmout, nezajímali ho jednotliví žáci, nebo se nás dokonce bál či byl líný o našich potřebách přemýšlet, tam výuka probíhala formou samostudia. Na začátku hodiny nám zaškrtal v učebnici stránky či úkoly a už se o nás nestaral. Nezáleželo tedy na předmětech, ale na vyučujícím.

Ája: Nastoupila jsem do školy běžného typu o něco dříve, jsem spíše otevřený typ, tak jsem snadněji zapadla do kolektivu a měla pár opravdových kamarádů. Až později, v období puberty, v osmé a deváté třídě, kdy byla vzájemná komunikace, a takové ty náznaky nebo tóny hlasů důležitější, tak to už jsem se ve škole necítila moc dobře.

Mája: Já jsem spíše introvert a možná trochu svérázná, tak moje byla situace, hlavně ve vyšším ročníku, složitější.  Spolužáci měli postupně pocit, že mi hodně věcí prochází: dařilo se mi u zkoušek bez problémů, učitelé mi dávali jiné úkoly, byli prý na mě hodnější a podle spolužáků jsem měla velké úlevy. Například jsem si mohla při hodině po samostatné práci číst. Nepomohlo, ani když třídní učitelka spolužákům vysvětila, že já za hodinu stihnu udělat dvojnásobek úkolů než oni, a proto, abych se nenudila, si mohu číst. Měla jsem trochu smůlu na kolektiv. Do této sportovní třídy nastoupilo i pár holek intrikánek, ty hodnější holky následně pak raději v sedmé a osmé třídě odcházely do „nesportovních“ tříd, a postupně došlo i na šikanu. Po letním táboře mezi neslyšícími a nedoslýchavými, kde jsem se cítila mezi svými, jsem se rozhodla, že 9. třídu absolvuji v Ječné, ve škole pro sluchově postižené, kde jsem pak pokračovala i na gymnáziu.

Na základní škole jste se pohybovaly většinou mezi slyšícími. Měly jste možnost kontaktu s neslyšícími, s lidmi se sluchovým postižením ve svém „volném“ čase? Jaké byly a jsou vaše koníčky a zájmy? Dařilo se propojovat „svět neslyšících a slyšících“?

Ája: Vystřídala jsem mnoho kroužků. Chodila jsem do plaveckého kroužku, chvíli jsem chodila na lukostřelbu, střelbu, pak asi rok nebo dva roky hrála šestkový volejbal, také jsem chvíli s Májou hrála basketbal, ale nebyla jsem v něm moc dobrá, tak jsem toho brzy nechala. Chodila jsem také s kamarádkou na výtvarný kroužek, pak chvíli na koně, ale celkově jsem u plavání vydržela nejdéle.

Mája: Já jsem hrála basketbal a byla členkou basketbalového týmu Slovanka. Věnovala jsem se také agility (soutěže psovodů – pozn. red.). S Rekem, kterému je nyní už 16 let, jsem jezdila na závody agility a vyhrála i Mistrovství ČR juniorů a pár mezinárodních šampionátů kříženců a lidí se zdravotním postižením.

Vedle těchto aktivit jsme chodily i se slyšícími dětmi do 53. skautského oddílu neslyšících Potkani. Chodily jsme také na různé akce, jako byla například divadelní představení, koncerty, jarmarky ve Stodůlkách, matějské poutě a každoročně jsme se zúčastnily alespoň dvou až tří táborů s neslyšícími vrstevníky mimo oddíl. Celá rodina jsme se snažili zapojovat do obou světů a měli jsme kamarády a kontakty „všude“. 

Zaujala mne zmínka o skautském oddílu neslyšících. Můžete o něm více povyprávět?

Mája: Mám ze skautského oddílu Potkani, jehož jsem členkou od jeho vzniku, spoustu zážitků. Oddíl založila Alena Dvořáková spolu s Lucií Sedláčkovou Půlpánovou a Františkem Půlpánem v roce 2000 a my jsme v tom oddíle vyrůstaly. Nejvíce se nám líbilo a líbí, že trávíme nějaký čas v přírodě a potom o to více dokážeme ocenit všechny ty vymoženosti, které dnes máme. Vážíme si každého času, který strávíme v „živé“ (z očí do očí) společnosti prima lidí, se kterými sdílíme podobné hodnoty. Například si vzpomínám na podobné chvíle, jako je tato: vylezeš z týpí do letní noci, je ti zima a cítíš se nepatrná, ale vzhlédneš nahoru a vidíš milion světýlek, jak na tebe září a ty jsi součástí této krásy.  Jedna dokonce na tebe bliká, jako by mávala. Rozeběhneš se bosou nohou po louce, brr jak je ta tráva mokrá, ale to už na tebe volá dřevěná, vlastnoručně naší skupinou postavená sauna. Uvnitř na tebe koukají rozesmáté tváře kamarádů, kteří křičí: „Dělej, pojď sem k nám a zavři!“. Bavíte se, sem tam polijete vodou horké kameny a koukáte, jak se voda syčivě mění na páru a polívá vás vůní bylinek. Než se nadějete, tak vedoucí na vás zařve: „Tak kdo má odvahu a vrhne se se mnou do ledového potoka?“ Néééé… a už jste tam!

V současné době jsem vůdkyní tohoto 53. skautského oddílu neslyšících Potkani. Stále přijímáme neslyšící děti (i s kochleárním implantátem, nedoslýchavé atd. a jejich sourozence), které jsou alespoň trochu samostatné a umějí základy znakového jazyka. Vhodný věk pro přijetí je 6–8 let. Více informací je možné získat na našich webových stránkách

http://www.skautipraha2.cz/index.php/oddily/29-vo1/143-o-oddilu-potkani.

Vraťme se k výchově, ke vzdělávání. Jaký význam přikládáte čtení a čtenářským dovednostem u dětí, zejména u dětí se sluchovým postižením? Byly pro vás důležité pohádky, vyprávění apod.? Vím, že jste uměly brzy číst. Pomáhalo vám to?

Myslíme si, že čtení a psaní je velmi důležitá součást vzdělání dětí a přikláníme se k bilingválnímu vzdělání. Nejlépe se naučíte jiný jazyk, když ho co nejvíce pasivně (čtení) a aktivně (psaní) používáte, ale je velmi těžké, možná až nemožné, se ho dobře naučit z pozice „bezjazyčí“, tedy když neumíte žádný jazyk. Ještě lépe se jazyk naučíte, když je vám podáván zábavnou formou, jako je vyprávění pohádek, různých situací či příběhů, které se staly, nebo ho používáte při běžných každodenních činnostech.

Nám moc pomohlo, že jsme se mohly našich rodičů na cokoliv zeptat a dostalo se nám vysvětlení a následně i lepší porozumění souvislostí. Ať už vysvětlení probíhalo jakoukoli nám srozumitelnou formou (malováním obrázků, mluvenou formou či ve znakovém jazyce). Vděčíme znakovému jazyku i za to, že i v obtížné nebo citlivé situaci se můžeme dorozumět, a že díky němu a českému jazyku máme přístup k většímu množství informací, a to i ze zahraničí.

Vzpomenete si na nějaký moment, kdy pro vás bylo důležité, že jste vyrůstaly v bilingválním prostředí?

Mája: V paměti mi uvízla jedna silná vzpomínka z dětství. Bylo to v době, kdy mi nebylo emočně dobře, brečela jsem sama ve svém pokoji a táta za mnou přišel. Sedl si vedle mě a ptal se, co se děje ve znakovém jazyce. Oči jsem měla plné slz a ještě k tomu bylo přítmí. V tu chvíli jsem si uvědomila, že kdyby na mě mluvil, tak bych mu nerozuměla a asi bych mu řekla, že nic. I obráceně, kdybych jen mluvila, tak by mi táta kvůli emočně změněnému hlasu také nemusel rozumět. Pochopila jsem, že nejsem na tomto světě zas tak úplně sama, jak jsem se v ten moment cítila, a že minimálně tátovi můžu říct vše. Potom jsme měli dlouhou rozmluvu o životě a úplně se mi tenkrát ulevilo. Nedokážu si představit ty potlačované pocity a neschopnost se plně vyjádřit, které musejí zažívat některé děti, které se svými rodiči plně nedomluví.

   foto: archiv Pangrácových

Co hrálo roli při výběru střední školy?

Gymnázium pro sluchově postižené jsme si vybraly, protože jsme v té době měly už „plné zuby“ integrace a chtěly jsme změnu, chtěly jsme si užít mládí jako naši vrstevníci a to šlo nejlépe mezi lidmi se stejnými podmínkami, mezi kterými se nebudeme cítit „jiné“.

Ája: Po základní škole jsem si nebyla jistá, kam dál. Nechtělo se mi do „světa neslyšících“, nelíbilo se mi, že neslyšící většinou nemají vytříbenou češtinu a nerozumějí ironiím v češtině a také jsem měla pocit, že mi to ve „slyšícím světě“ jde.  Ano, necítila jsem se vždy úplně v pohodě (musela jsem být neustále ve střehu, a i když jsem se snažila, tak stále jsem byla trochu „mimo“) a unikaly mi některé informace. Na druhou stranu jsem také nechtěla zahodit ten čas a tu práci, kterou rodiče se mnou měli…

Nicméně jsem viděla, jak Mája úplně rozkvetla, získala sebevědomí a nové kamarádky a to samé jsem chtěla i pro sebe. Proto mi v této svízelné situaci nejvíce pomohlo, že se rodiče na „svět neslyšících“ nedívali jako na méněcenný, jako já v té době, ale brali a stále berou oba dva světy jako rovnocenné. Řekli mi, že mě podpoří v jakémkoliv rozhodnutí. Tak jsem sebrala odvahu a přihlásila jsem se do Ječné, na gymnázium pro sluchově postižené a „vrátila“ se do světa neslyšících. Zpětně si velmi vážím tohoto postoje mých rodičů a dnes jsem za to své rozhodnutí velmi ráda!

Děkuji za upřímnou odpověď. Obě máte za sebou bakalářská studia na vysoké škole. Podle jakých kritérií jste si vybíraly vysokou školu?

Každá jsme měly trochu jiná kritéria. Vybraly jsme si obor na vysoké škole, který nás zajímal a také něčím zaujal, a kde bylo příjemné prostředí.

Ája: Pro mne byla důležitá i příležitost se osamostatnit, dále počet sluchově postižených studentů na škole a kvalita služeb poskytovaných studentům se sluchovým postižením.

Mája: Pro mne bylo důležité, že škola byla v místě bydliště, kde mám kontakty. Věděla jsem, kam a na koho se mohu obrátit, požádat o případnou pomoc.

Pohybujete se mezi slyšícími i neslyšícími. Co vám to přináší? Považujete za důležité, aby děti se sluchovým postižením byly připravené na oba "světy"?

Máme díky „dvěma různým světům“ a bilingvální výchově větší rozhled, lepší pracovní uplatnění. Nikdy jsme neměly nouzi o práci, naopak musíme nabídky odmítat, máme možnost porovnání a většího rozhledu a porozumění pro různé situace. Máme více kontaktů a můžeme si vybrat, kde zrovna chceme být, víme, na koho je lepší se s něčím obrátit, a domluvíme se úplně všude, i když to může někdy chvíli trvat. V zahraničí je velká výhoda umět znakový jazyk. Často se lze domluvit pomocí mimiky a gesty či nějakými znaky. Dětem se sluchovým postižením doporučujeme účastnit se různých evropských, mezinárodních či světových kempů, kde se lze seznámit s jinými neslyšícími a skamarádit se s nimi a díky gramatice znakového jazyka se rychleji i domluvíte.

To, že Andulka umí více jazyků a je schopná se prezentovat v „obou světech“, byl jeden z důvodů, proč byla vybrána týmem lidí ze střediska Teiresás Masarykovy univerzity na jednosemestrální pobyt na prestižní vysoké škole na Gallaudetově univerzitě v USA (zatím jediná univerzita pro neslyšící na světě, kde se vyučuje v americkém znakovém jazyce – pozn. red.).

Považujeme proto za velmi důležité umět oba dva jazyky rovnocenně.

   foto: archiv Pangrácových

Jak zpětně hodnotíte své zkušenosti, co vám to přineslo a naopak, litujete něčeho?

Rozdělily bychom to do dvou oblastí. Co nám to vzalo: chuť mluvit s cizími slyšícími lidmi, měly jsme menší verbální projev během integrace, byly jsme méně aktivní než ve škole pro sluchově postižené, nevyhledáváme a dále se nesnažíme začlenit do slyšící společnosti.

A co nám to dalo: širší rozhled, možná o trochu lepší znalosti a vědomosti ze základní školy, možná intenzivnější trénink češtiny, a hlavně možnost porovnání. Zjistily jsme, že neplatí, že slyšící = vše zná a ví, ale že pro život jsou mnohem důležitější schopnosti, povaha a další faktory, že tudíž platí: neslyšící = slyšící. Dalo nám to větší schopnost empatie a schopnost dívat se na věci s větším nadhledem.

V poslední době se v souvislosti s novým školským zákonem hodně diskutuje o integraci a inkluzi u dětí s handicapem obecně. Na základě vašich osobních zkušeností, jaký je váš názor ohledně integrace u dětí se sluchovým postižením?

Myslíme si, že integrace má své klady i zápory. Hodně záleží na individualitě dítěte a na zázemí rodiny. Každý má jiná přání, touhy, schopnosti a možnosti. Vnímáme několik důležitých faktorů, podle kterých by se měli rodiče ve spolupráci s odborníky rozhodovat. Zvážit, zda je dítě na integraci mentálně a sociálně zralé, jaké má jazykové kompetence, mluvní apetit, porozumění textu apod. Roli určitě hraje osobnost a odolnost dítěte, pro dítě s povahou extroverta bude integrace pravděpodobně snazší než pro introverta, roli určitě hraje i věk dítěte. A samozřejmě také celková ztráta sluchu dítěte – logicky platí, že čím menší ztráta, tím větší pravděpodobnost úspěšného začlenění do kolektivu.

Velmi důležité také je, jak se k integraci postaví škola, kde se o integraci dítěte uvažuje. Škola by měla být vstřícná k požadavkům na přizpůsobení výuky. Je potřeba, aby učitelé byli ochotni seznámit se s problematikou sluchového postižení, osvojili si zásady komunikace se sluchově postiženými, aby probíhala aktivní spolupráce se SPC. Ideální také je, pokud se pro spolužáky i učitele realizují besedy s neslyšícími a o neslyšících.

Náš názor je, že integrace klade vysoké nároky na pečlivou přípravu a neustálou spolupráci všech stran, včetně dítěte. Tudíž v integraci je vysoké riziko viditelné nebo skryté izolace a možné potlačení rozvoje vlastní osobnosti dítěte.

Chtěli bychom na závěr zdůraznit jednu věc, integrace nám něco dala, ale také něco vzala. Nechceme se ohlížet do minulosti a přemýšlet, co mohlo být jinak nebo co se mohlo udělat lépe, ale kdyby existovala škola nebo třída pro neslyšící, kde by vzdělávací osnovy nebyly ani trochu zredukované, tak bychom do ní šly.

Mezi čtenáře magazínu Dětský sluch patří mimo jiné rodiče dětí se sluchovým postižením. Máte pro ně na závěr našeho povídání nějaké doporučení?

Myslíme si, že je důležité vést své dítě se sluchovým postižením k samostatnosti a nechat ho ať samo řeší různé (i složitější) situace v reálném světě. Snažit se během výchovy působit spíše jako mentor a příliš své dítě neochraňovat, jen mu dát radu a podpořit jeho rozhodnutí. Nepromítat do něj svá přání – aby bylo slyšící, aby bylo jako já, neupínat se jen k tomu, aby se naučilo dobře mluvit, ale umožnit mu stýkat se i s neslyšícími vrstevníky. Svět neslyšících je taky nádherný! Umožňovat mu aktivity rovnoměrně rozdělené, aby bylo jak se slyšícími, tak i s neslyšícími dětmi. Například, pokud chodí do školy běžného typu, vyhledat kroužky a tábory s neslyšícími nebo naopak. Dát jim možnost vyzkoušet obojí, aby si samy mohly vybrat, kde chtějí být a kde se cítí nejlépe (ve světě neslyšících i slyšících, nebo jen v jednom z nich)!

Ale nejdůležitější je dát dítěti sebevědomí, ať je jakékoliv. Dát mu najevo, že ho máte rádi a že za ním stojíte! V dnešní době jsou bohaté možnosti, jak se prosadit a být šťastný, proto se zdravým sebevědomím dítě dojde nejdál!

Připravila: Lena Vaňková

 

inzerce
Úvodník

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

je všeobecně známo, že včasná diagnostika je základním předpokladem pro úspěšnou kompenzaci a rehabilitaci sluchové vady a předurčuje tak celkový vývoj dítěte. Proč se tedy stále setkáváme s příběhy rodičů, kteří museli v dlouhém a složitém období, plném nejistoty, pátrat po tom, co vlastně ve vývoji jejich dítěte není v pořádku? Je nutné, aby do života rodičů zasahovaly i tyto pocity? „Těžko se srovnávám hlavně s tím, že jsme na vadu sluchu přišli tak pozdě.Přemýšlím, kolik křivd jsme na něm napáchali, když jsme si mysleli, že zlobí, že neposlouchá, přitom dnes už vím, že kolikrát neslyšel, nerozuměl, nevěděl, co jsme po něm chtěli. S tím se mi těžko smiřuje,“ vysvětluje jedna z maminek, které se redakci časopisu Dětský sluch svěřily se svou složitou rodičovskou zkušeností. Třetí letošní číslo tištěného magazínu Dětský sluch, které vyšlo v polovině září, jsme věnovali právě včasné diagnostice. Část textů z tohoto vydání budeme postupně publikovat i zde na portálu.

Zkušenosti ze zahraničí prokazatelně dokládají efektivitu funkčních národních screeningových systémů v jiných zemích, že i naše regionální a lokální zkušenosti v České republice mají pozitivní a statisticky významné výsledky, jak potvrzují lékařky Zuzana Šálková a Eva Havlíková. Také Tamtam se od roku 1998 snaží podporovat proces zavedení celoplošného screeningu sluchových vad v České republice, jak se můžete dočíst v článcích Věry Pažourkové, Anny Kučerové a Anny Jiříčkové. Kontinuálně sledujeme, že mezi našimi klienty přibývá dětí, které mají ve čtyřech měsících kvalitní sluchadlo a rodiče, kteří vědí, jak sluch a komunikaci svého dítěte rozvíjet. Bohužel ale registrujeme i rodiče, a není jich málo, kteří o vyšetření sluchu v porodnici vůbec nevědí, nebo naopak vyšetřením projdou, ale netuší, co mají dělat dál. Mnozí ještě ve dvou letech věku dítěte žijí s informací, že jejich dítě je opožděné. Proč nemohou být vyšetřeni novorozenci ve všech porodnicích? Proč nemohou dostat všichni rodiče srovnatelné informace? Proč nemáme v České republice jednotné metodické vedení a národní registr? Bude se systém u nás nějak měnit? Co můžeme pro pozitivní změnu udělat? Odpovědi na tyto a další otázky najdete v posledním čísle Dětského sluchu a na portálu www.idetskysluch.cz.

Díky mnoha zapáleným (vytrvalým,nadšeným, obětavým) lidem, jmenovitě musím vzpomenout na pana docenta Zdeňka Kabelku, jsme na správné cestě a nikoli jen na jejím začátku. Věřím, že každý krok správným směrem je užitečný a jsem přesvědčena, že dobré věci poslouží i toto číslo Dětského sluchu a veškeré informace na portálu idetskysluch.cz věnované včasné diagnostice.

 

Příjemné a inspirativní čtení vám přeje

Mgr. Jana Fenclová
ředitelka CDS Tamtam o.p.s.

Sociální sítě

Zůstaňte se námi v kontaktu díky našim sociálním sítím! Inspirujte se, ptejte se odborníků!

Facebook
Nejnovější trendy a aktuality
YouTube kanál
Zajímavé reportáže a rozhovory
Partneři
Partneři-2 Partneři-4 cez 4 malý sirda úřad vlády 2
inzerce
Copyright © 2015-2018 Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s. se sídlem Hábova 1571/22, 155 00 Praha 5 – Stodůlky IČ: 00499811. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu Centrum pro dětský sluch Tamtam, o.p.s., zakázáno.